Stopování

Stopa – obecné pojmy a nácvik

To, jaký stopař vyroste z našeho štěňátka záleží jen a jen na nás samotných. Je to práce zdlouhavá, také nikterak jednoduchá a vyžaduje především mnoho trpělivosti. Stejně jako u všech ostatních kynologických disciplín postupujeme od nejjednoduššího ke složitějšímu.

Základní podmínkou pro úspěšný nácvik stop je orientace psovoda v terénu. Zní to sice velmi triviálně a až neskutečně, ale praxe ukazuje pravý opak. Jak mnoho začátečníků, tak i těch zkušenějších se na stopě ztratí a neví  jak dál nebo případně psa okřikují a tahají ho někam jinam. Pes je potom zmatený a také se velmi brzy naučí švindlovat. Naučí švindlovat  tzn. jestliže vy sami nevíte kde je stopa kladena, pes jde stále s hlavou dolů, dělá, že stopuje, ale nabere úplně jiný směr než je žádoucí. Pokud přesně víte, kde stopa je, můžete psa včas opravit a případně navézt zpět na správnou stopu.

Naučit se dokonale orientovat v terénu rovněž vyžaduje určitý cvik. Ze své praxe mohu doporučit, šlápnout si tzv. cvičné stopy a sám si je následně projít bez psa. 

Příklad úsměvného avšak poučného nácviku stopy pro psovody může vypadat následovně. Psovod si zaznačí začátek stopy a klede po cestě různé „poklady“ jako jsou například peníze, klíče od bytu, klíče od auta, doklady  apod.  Poté se stopa nechá půl hodiny odležet a psovod vyráží k vypracování stopy, samozřejmě bez psa.  Mnoho začínajících psovodů mělo o zábavu postaráno až do večera.  Tuto metodu jsme opakovali pouze několikrát, pěkně jsme ji proklínali, ale díky ní jsme se řádně naučili se v terénu orientovat.

Nejjednodušší je začít s nácvikem stop co nejdříve, se štěňátkem či mladým psem a také samozřejmě záleží na ročním období či počasí. Pro začátečníka není vhodné začít se stopováním v mraze či bahně. Ideální je krátká tráva s ranní či večerní vláhou. Vlhká tráva lépe drží pachy a pro mladého pejska jsou snadněji k nalezení.

Ke stopování je zapotřebí si vzít dlouhou stopovací šňůru (při úplně prvních krocích není nutná), pamlsky (uzené, salám, sýr, makrela, tvarůžky) či jiné věci, které jsou hodně voňavé. Piškoty, granule či jiná suchá strava není k těmto účelům vhodná. Dále pak oblíbenou hračku pejska či věc psovoda, kterou se stopa ukončí. Věcí psovoda se rozumí např. bunda, mikina, použité ponožky. Vše by mělo být načuchlé pachem psovoda.

Abychom začali správně s výcvikem je potřeba, abychom také správně pochopili, jak je možné s úspěchem využít čichových schopností psa. Záleží především na tom, abychom si uvědomili, že hlavní roli při práci psa na stopě hraje lidský pach. A co je to vlastně stopa? Co je to pach?

Pro začátek bych Vám nastínila několik pojmů:

Stopa je v podstatě shluk molekul nebo-li pachový mrak v místě kudy prošel kladeč. Skládá se z pachu oné soby (lidský pach) a z přidružených pachů.

Pach je charakterizován osobním pachem, všeobecným pachem a přidruženými pachy.

Osobní pach se skládá z individuálního pachu (kožní tuk, pot a odumřelé částice kůže) a je podobně jako otisky prstů zcela specifický u každého člověk a z pachu regionálního, což je směs pachů z různých tělních krajin (hlava, nohy, podpaží, genitálie).

Všeobecný pach je souhrn pachů, které souvisejí se způsobem hygieny (voňavky, laky na vlasy, mýdla, prací prostředky), profesí (lékař, prodavač v masně), oblečením  a obuvi, bydlištěm (pach po plísni, vlhkost, kouř) apod.

Všechny tyto pachy, se kterými každý běžně přichází do styku se vsakují do jeho oblečení a obuvi. Člověk se tak stává spolu se svým osobním pachem nositelem tzv. pachu komplexního. Vyzařování pachu však přímo souvisí s náladou a celkovým rozpoložením každého z nás. Pes je schopen velmi přesně tyto stavy  vyhodnotit a tak se stává, že stejně jako u lidí navzájem, je mu někdo od počátku vysloveně sympatický či naopak.  Je ovšem na nás, abychom psa v rámci výcviku pozitivně motivovali, aby měl zájem sledovat stopu jakoukoliv a nepředcházel např. a jinou, neuhýbal za zvěří apod. Pes s určitým stupněm výcviku je totiž schopen si zapamatovat a zcela neomylně poté vypracovat každou stopu.

Přidružené pachy jsou veškeré pachy, které se objevují na stopě a mají přímou souvislost s místem, kde je stopa položena např. rozrušení půdy, poškození rostlin a mikroorganismů na povrchu terénu, atd. Záleží i na ročním období, neboť půda a ovzduší i zde „pracují“ odlišně.

Je mnoho další vlivů a faktorů, které do značné míry ovlivňují práci psa na stopě. Mezi ně patří především vlhkost a proudění vzduchu, sluneční záření, zvěř, cizí osoby, vítr atd. Některé z nich působí kladně např. ranní rosa nebo chladno. Tyto podmínky zabraňují vysychání stopy a pach se snadněji uchovává.

Všechny tyto faktory je třeba brát v úvahu při výběru terénu a následném hodnocení práce psa na stopě. Záleží však také na stupni vycvičenosti psa, intenzitě a pravidelnosti tréninku.

Jako u mnoha výcvikových postupů i u stop existuje více variant jak psa stopování naučit.  Je jen na  Vás, kterou metodu si vyberete a která metoda bude pro Vašeho psa ta pravá.

Metody počátečního výcviku psa stopaře

Vlastní stopa s využitím psovi známé osoby:

Psovod našlápne krátkou asi 20 kroku dlouhou stopu a ukryje se na její konci tak, aby ho pes neviděl. Nejlépe je využít pole nebo louku končící mezí s křovinami či lesem. Psa pak vede po stopě psovoda osoba, která pejska zná a která ho doposud držela. Pes, který má velmi úzký kontakt se svým pánem se pak pokouší pachovou stopu sledovat. Pomocník, který psa vede, musí mít alespoň základní znalosti a představu o tom, jak má vypracování stopy vypadat, musí znát její přesnou dráhu, úkryt psovoda a dobu, za kterou má se psem vyjít. Z počátku je pes na stopě veden a jakmile dojde ke svému pánovi, ten musí projevit velikou radost, pochválit a odměnit ho a eventuálně si pohrát s oblíbenou hračkou psa. Nevýhodou u tohoto způsobu je neustálá přítomnost druhé osoby a od počátků nepřesné sledování stopy se sklony ke slídění s vysokým nosem. Já tuto metodu používám pouze v lese a ne za účelem stopování, ale za účelem navázání bližšího kontaktu se psem. Na procházce se psovi v nestřežené chvíli schovám za strom či do nějaké prolákliny a nechám psa zjistit kde jsem. Vždy jsem schována tak, že na psa vidím. Vidím co dělá  a kam má namířeno. Z počátku štěně běhá zmateně kolem, po chvíli položí nos k zemi a začíná hledat poslední stopu pána. Vždy štěně došlo,  jednou to trvalo déle, jednou zase rychleji, ale přišlo. Po té bylo řádně pochváleno. Tato zkušenost mi také dopomohla k tomu, že si mě nyní, již dospělý pes neustálé hlídá, kde se pohybuji a neutíká ode mne na dalekou vzdálenost.  Na procházkách v přírodě využívám vodítka minimálně, ba skoro vůbec.

Vlastní stopa s využitím aportu:

Psovod našlápne krátkou asi 20 kroků dlouhou stopu, kterou zakončí aportem nebo oblíbenou hračku. Zvolený předmět musí pes dobře znát z dřívějších vycházek či společných her a musí být pro psa dostatečnou motivací.

Nejprve psa uvážené, psovi předmět ukážeme a později při šlapání na něj zavoláme a znovu ho předmětem povzbudíme. Po položení aportu na konci stopy ještě kousek pokračujeme v přímém směru a poté odskočíme do strany ve směru větru a obloukem se vracíme zpět k psovi. Po zhruba 15-20 minutách (pokud je to první stopa, může se jít téměř ihned) psovod přivede psa k nášlapu, rukou mu ukazuje směr stopy a dává mu povzbuzující povel „stopa“, „hledej“. Z počátku je pes k aportu spíše veden, postupně při pravidelném tréninku si však zvyká sledovat dráhu stopy a učí se, co je po něm vlastně požadováno. Po nalezení předmětu (aportu, hračky) musíme opět projevit nesmírnou radost a psa řádně pochválit. Pohrát si se psem i aportem.

Vlastní stopa s využitím krmiva:

Postup je stejný jako s využitím aportu jen s tím rozdílem, že na konci stopy umístíme misku ze žrádlem či za sebou po stopě táhnout kus masa, které zanecháme na konci stopy.

Nevýhoda u těchto dvou způsobů je ta, že odměna je umístěna až na konci stopy. Pes není hloupý, ví to, a samozřejmě se snaží k pamlsku či hračce na konci dostat co nejdříve. To může mít za následek zbrklost na stopě, nepřesnou práci se spoustou chyb.

Metoda kombinovaná:

Tento způsob spočívá v tom, že pes postupně nachází po stopě kousky potravy, což zvyšuje jeho zájem o práci, snaží se jít co nejpřesněji a zároveň ho to zpomaluje. Na konci pak najde zbytek potravy nebo aport jako hlavní odměnu, což má za následek chuť do práce a zájem dojít až na konec stopy. První pamlsek umístíme vždy na nášlap a poté v podstatě do každé další šlápoty. Později postupujeme normálním krokem a hustotu pamlsku snižujeme. Mnoho psovodů pak v určitém stádiu výcviku pamlsky úplně odbourává.

Pro mé holky je lepší když jim sem tam nějaký ten pamlsek na stopu ještě umístím. Jsou rády, když po cestě najdou ještě nějakou drobnost, než dojdou k cíli. Po zimní pauze či delším nepraktikováním stop, opět první 3 stopy osvěžuji pamlsky. Lze velmi rychle naučenou věc zkazit, napravit to je posléze mnohem horší. U tréninku stop, zvláště u této pamlskové metody je nutné, aby pes byl hladový. Pokud bude sytý, nebude se mu chtít pracovat a o pamlsky nebude mít zájem.

Stopy rozdělujeme do několika různých kategorií:

1. Podle původu pachu kladeče

• Vlastní (psovod je zároveň kladečem)
• Cizí ( kladečem je cizí osoba – pomocník)

2. Podle stáří

• Čerstvé (do 1 hodiny)
• Normální (od 1 do 3 hodin)
• Staré, vychladlé (nad 3 hodiny)

3. Podle pachového terénu

• Tráva
• Oranice
• Strniště
• Jetel, vojtěška
• Písek
• Les
• Okraje komunikací
• Smíšené (kombinace)

4. Podle tvaru stopy

• Rovná
• 1 x lomená (tvar písmene „L“)
• 2 x lomená (tvar písmene „U,Z“)
• Vícekrát lomená, ostré lomy, obloučky apod.
•  

5. Podle délky stopy (v krocích)

6. Podle počtu předmětů

Při jakémkoliv druhu výcviku je potřeba si dopředu stanovit nějaký cíl, ke kterému bychom se chtěli se svým psem dopracovat a podle toho pak následně vést trénink. V případě pachových prací je dobré si udělat představu o tom, jak má ideálně vypadat vypracování stopy podle některého zkušebního řádu. Jednotlivé zkušební řády pro sportovní kynologii – národní zkušební řád (zkoušky ZM, ZVV, ZPS..), mezinárodní zkušební řád (zkoušky IPO, IPO-FH atd.) a neměcký zkušební řád (zkoušky SchH, FH..) – se od sebe příliš neliší a v podstatě se již od nejnižších stupňů jednotlivých zkoušek skládají ze tří samostatných částí a to jsou stopa, poslušnost a obrany. Další odvětví kynologie, která se zabývá využitím čichových schopností psů, je záchranářský výcvik rovněž podle národního (zkoušky ZZZ,ZLP..) a mezinárodního (zkoušky RH) zkušebního řádu, lovecký výcvik (speciální lovecké zkoušky) a nelze ani opomenout praktické využití služebních psů u policie, vojska či pohraniční stráže.

Hlavním cílem je samozřejmě to, aby pes pracoval s nadšením a rád a nikoliv z donucení nebo ze strachu před trestem. Odložme tedy především nervozitu a vyzbrojme se dostatkem trpělivosti.

A jak tedy probíhá pokládání prvních stop? Nejprve zvolíme vhodný terén, vhodnou denní dobu a také počasí, jak již bylo uvedeno dříve. Uvážeme psa někde v blízkosti. Při prvopočátečním nácviku je možné, aby Vás pes sledoval. Při zkouškách nebo závodech je pes uvázán mimo svůj dohled na kladeče.

Nášlap

Nášlap je takový pachový koláč na začátku stopy, který psovi slouží k nasátí a dostatečnému zapamatování si pachu. Provádí se tak, že si psovod na vhodném místě na kraji pole umístí vedle své levé nohy dobře viditelnou značku (železná cedulka, kolík, větev) a chvíli stojí na místě, popř. trochu přešlapuje ve směru ve kterém stopa povede. V každém případě nedupejte silně, nešoupejte nohama. To by vedlo k rozrušení půdní struktury a rostlinstva a pachový mrak osoby by se tím narušil.

Kladení stopy

Na nášlapu se dobře rozhlédněte a vyberte si na horizontu nějaký pevný bod ve směru stopy a po celou dobu kladení se snažte tento směr držet. Pozor na „pevné body“ typu zaparkované auto, které může odjet, jedna rozkvetlá pampeliška, většinou jich bývá spousta aj. Nesnažte se si orientaci zlehčit tím, že našlápnete viditelnou stopu. On náš pes zase také nevidí tak špatně a naučí se švindlovat. Rovněž, jak už jsem psala, musíme vždy přesně vědět, kudy stopa vede a podle toho psa eventuelně usměrnit. Pokud si nebudeme sami jistí a budeme spokojeni s tím, že pes jde tam, kde stopa vlastně vůbec není a ještě ho za to budeme chválit,, budeme se velmi divit. Náš psí kamarád je totiž velmi chytrý a je schopen dokonale předstírat, že čuchá, i když je vlastně úplně mimo.

Na začátku děláme jen velmi krátké krůčky, aby byl pach co nejsilnější a usnadnil psovi zvládnutí začátků. Na nášlap a pak na každou druhou stopu umístím kousek pamlsku. Takto postupuji asi 20-30 kroků a na konec umístíme zbytek pamlsků nebo aport (oblíbenou hračku) nebo obojí.

Vypracování stopy

Psovod psa přivede k nášlapu,  ukáže mu nášlap a nechá ho načichnout pachy. Poté psovod psa povzbudí povelem „stopa“ „hledej“ a rukou mu ukáže k nášlapu ve směru stopy, jakmile pes pamlsek pozře, pochválí jej a ukazuje směrem k dalšímu pamlsku a znovu velí laskavým a povzbudivým tónem „stopa“ „hledej“. Takto postupujeme po zbytek stopy až k jejímu konci, kde leží předmět. Najde-li pes předmět, zavelím lehni, a dáme psu možnost prověřit nalezený předmět, případně zkonzumovat nalezené pamlsky. Takto se pes postupně naučí nenásilnou formou označovat předměty na stopě. Předměty na stopě lze taktéž označovat povelem sedni či zůstaň.  Nakonec musí vždy přijít velká pochvala eventuálně hra s aportem, předmětem. Je potřeba však vědět, že pes se teprve učí, co po něm budeme požadovat a co vlastně daný povel znamená. Jsou psi, kterým stačí dvě, tři stopy a vědí a jiným to naopak může trvat déle. První stopy většinou vypadají tak, že psa do cíle vlastně dovedeme, ale i tak musíme projevit velkou radost a tím psa pozitivně motivovat k chuti do další práce. Psa zásadně držíme zpočátku na krátkém vodítku a dbáme na to, abychom psa na stopě nepředbíhali a šli vždy až kousek za ním. Musí se již od počátku učit, že stopu vypracovává on (jde tedy vepředu) a nikoliv my.

První stopy by měly být zásadně rovné, ne moc dlouhé a asi 10-15min staré. Pokud již pes zvládne vést nás pomalu a přesně po stopě až na její konec, postupně prodlužujeme vzdálenost šlápot až na velikost normálního kroku, pamlsky klademe na každou pátou, sedmou, devátou atd. šlápotu a pomalu můžeme prodlužovat délku stopy.

Snažte se chodit přirozeným a obvyklým tempem, náš pes je potom schopen při postupu udržovat tempo naprosto stejné.

Označování předmětu

Nejdříve si vysvětlíme, co rozumíme pod pojmem předmět. Je to v podstatě obdélník o rozměrech max. 10x5x1 cm (rozměry vždy stanoví příslušný zkušební řád) vyrobený z přírodního materiálu jako např. kůže, filc, kus koberce v barvě podobné terénu. Tento předmět musí být dostatečně prosycen pachem kladeče, tzn. že ten jej má nejméně 30min. předem u sebe. Pes může předmět na konci stopy označovat třemi způsoby – sedem, lehem, zůstane stát na místě. V rámci jedné zkoušky musí být všechny předměty označeny stejným způsobem.

V praxi to vypadá tak, že jakmile stopující pes nasaje pak předmětu, okamžitě u něj zaujme příslušnou polohu a v té setrvá až do příchodu psovoda a jeho následného povelu. Psovod předmět uchopí a vztyčením ruky dává tak rozhodčímu najevo jeho nalezení.

Při nácviku je nutné dobře si rozmyslet, pro kterou variantu označování se rozhodneme. Mě osobně se nejvíce osvědčilo označování předmětu zaleháváním. Je tak jisté, že pes předmět našel, zastavit s můžu u myší díry, krtince či podobně. Je také vhodné občas předměty vystřídat. Pes se tak naučí zalehávat i jiné předměty o stejném  pachu.

Začínáme nejdříve s jedním předmětem, který stopu ukončuje. I zde existuje několik metod výcviku a záleží v podstatě na Vaši fantazii a na tom, na co bude nejlépe reagovat Váš pes. Někdo předmět navoní něčím lákavým (potře pamlsky, které pes najde na stopě), jiný pod něj dává pamlsky a další třeba aport či oblíbenou hračku. Každý způsob má svá pro a proti. V zásadě se, ale musí usilovat o to aby pes správně pochopil, o co nám jde a byl dostatečně motivován. Já postupuji v začátcích následovně: Předmět bez odměn položím na konci stopy a v momentě, kdy stopující pes nasaje jeho pach, zavelím  „lehni“ a usměrním ho do požadované polohy. Psa mám na krátkém vodíku a velmi pozorně sleduji jeho reakce, abych vystihla ten správný okamžik k vydání povelu, případně usměrnění psa. Jakmile pes leží, ukazuji na předmět a zároveň ho chválím a odměním pamlskem z kapsy. Nikdy nedávám dobroty pod předmět. Pes má potom tendenci rychle pozřít co najde a předmětu nevěnuje pozornost. Je nutné předmětu věnovat velkou pozornost, toto naše chování vzbudí v psovi zájem o předmět a motivuje pejska k další práci. Později se snažím psa pokládat bez zvukových signálů až si postupně začne sám předpisově lehat. Také prodlužuji dobu setrvání v této poloze a následné odměny v návaznosti na stupeň pokročilosti. V další fázi můžeme začít se zvyšováním počtu předmětů na stopě.

Nácvik lomů

Pokud již pes sleduje bez problémů pomalu a přesně rovnou stopu, začínáme s obloučky. Nejdříve je oblou velmi pozvolný, zesílený drobnějšími krůčky a častějším pokládáním odměn. Tím postupem psa zpomalíme a zpřesníme. Postupně měníme tvar obloučků až do tvaru lomu. Obloučky střídáme jednou doprava, jednou doleva. Než přistoupíme ke zmenšení poloměru obloučku, musíme mít jistotu, že pes již zvládl cvik předchozí. Pokaždé psovi obtížný úsek zatraktivníme. Pokud má pes ve stopování delší přestávku, je třeba se vždy vrátit o krok zpět a teprve potom pokračovat další fází.

Pokud-li pes zvládá kratší stopu s jedním lomem a umí také označovat předměty, pozvolna přecházíme do náročnějšího terénu, zvyšujeme počet kroků v úseku, následně také počet lomů a předmětů, přičemž důsledně trváme na jejich správném označení a také postupně prodlužujeme stáří stop vždy po 5 minutách.

Ještě jednou bych ráda připomněl, že při jakémkoliv druhu výcviku, a o stopách to platí dvojnásobně, postupujeme zásadně od jednoduššího ke složitějšímu.